Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdyby v roce 2020 natočili film, jakým byl v devadesátkách Trainspotting, tak by jeho soundtrack jednoznačně psali CRACK CLOUD. Nebo někdo, kdo svět vidí podobně jako oni. Pro mě jsou revolucí, která boří zajeté koleje. Nenavazují na nic z minulosti, ačkoliv tu najdete fragmenty z indie rocku, postpunku, elektra, dreampopu, industriálu a dalších žánrů. Dá se říci, že tvoří originální substrát, který lze stěží k něčemu přirovnat. V tomto ohledu mi přístupem připomínají ostrovní kvarteto BLACK MIDI. Konečně nám tu roste nová generace kapel, která není jen recyklací něčeho, co tu už bylo. Vlna kapel, se kterou přichází oživení. Hozený kámen do jezera, který tvoří výrazné vlny.
Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že CRACK CLOUD jsou takovou Gretou Thunberg hudební scény. Boří hranice hned v několika oblastech. Jasně je profilují ostrá politická vyjádření a stejně tak i spolupráce s luxusní módní značkou Celine, u které si můžete koupit manžetové knoflíčky osazené diamanty. Jde tu i o to, že se nejedná o standardní kapelu, ale spíše seskupení lidí, jakousi crew, která řeší mnohem více než jen hudbu.
Celý kolektiv působí navenek poněkud nesourodě, ale stejně jako v jejich hudbě jde jen o první dojem a dá se říci, že i optický klam. A ano na koncertě vidíte skupinu lidí, která působí, jakoby každý z nich byl z jiného vesmíru. Na loňském vystoupení v Paříži to vypadalo až bizarně. U basy vyžehledná figura v kvádru a košili, Zach Choy za bicí soupravou do půl těla nahý s roztrhanýma džínama, jakoby vypadl z pozdních osmdesátek a jeden ze čtyř kytaristů v převleku z posledního Mad Maxe. A to zatím opomíjím jeden z hlavních stavebních kamenů CRACK CLOUD, výrazného "sandokana" Mohammeda Ali Sharara, který s monumentálním černým vousem vypadá jako odbarvený sikshký velekněz.
Tohle je drzá generace, která má klíče v zapalování a před kapotou šedovlasé sebelítostivé nostalgiky, kterým život utekl mezi prsty a teď mají oprávněný pocit, že jim svět ujel v tramvaji před půlhodinou. Cítím v tom mladickou dekadentní energii, kterou měl Arthur Rimbaud.
Hudební spojení neonových ploch, tanečních rytmů, podivných postpunkových nálad a krautrocku má možná kořeny právě v tom, odkud CRACK CLOUD pocházejí. V rámci Kanady je západní pobřeží líhní trochu zvláštních a samorostlých spolků. Když se řekne Vancouver, vybaví se mi BAPTISTS, SKINNY PUPPY a mimozemšťan DEVIN TOWNSEND. Určitá odříznutost tamější scény je znát i v dalších žánrech a je citelná. Kanadu většinou reprezentují hudebníci z druhé strany země.
CRACK CLOUD si staví vlastní svět, vlastní pravidla. V jedné skladbě za sebou vrství industriální zvuky do uječených deklamací, aby přišli s trubkou a následně melancholickou feelgood melodií, která jako by vypadla ze soundtracku šedesát let starého filmu. Právě ta barevnost, překvapivost a hledání zcela nových úhlů pohledu se mi ale líbí. Nějakým záhadným způsobem to dává smysl.
Kdyby se Trainspotting natáčel dnes, tak jeho hymnou budou CRACK CLOUD. Jsou představiteli drzé rockové generace, která má klíče v zapalování a před kapotou šedovlasé sebelítostivé nostalgiky, kterým život utekl mezi prsty.
7,5 / 10
Skladby
1. Post Truth (Birth Of A Nation)
2. Bastard Basket
3. Somethings Gotta Give
4. The Next Fix
5. Favour Your Fortune
6. Ouster Stew
7. Tunnel Vision
8. Angel Dust (Eternal Peace)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.